Vysypání „mentálního koše“

Jednou za čas to přijde asi u každého. Ten pocit, že „vnitřní mentální koš“ je prostě plnej, v podstatě přetejká a je třeba ho „dojít vynést“.

Ten den u mě přišel asi dnes a svoji zásluhu na tom má několik faktorů ale hlavně zážitků z poslední doby.

Nejmarkantnější podíl má jistě onemocnění manželky a její následný pobyt v nemocnici a celá ta mašinérie převozů, dovozů, vyšetření, neurčitých řečí a nejasných termínů.

Chápu, že lékaři musí reagovat v podstatě ze dne na den, nezlobím se na ně, ale občas to prostě my „normální lidi“ trochu blbě neseneme, tu zatracenou nejistotu a neurčité termíny.

Zrovna dnes jsme vyjednali propuštění z nemocnice alespoň na víkend, protože další série zákroků bude následovat zase v příštím týdnu, tak je jasný, že když to jde, člověk chce domů. To je asi přirozené jednání a chování každého z nás.

Jedu tedy hned dopoledne do nemocnice a po cestě mám čas trochu přemýšlet a hlavně pozorovat co se děje kolem mě.

A pohled to není moc extra – jedu autem standardním tempem, ale co chvíli se na mě někdo zezadu tlačí, myškuje, tlačí se, protože „on přece spěchá ne“? Do zpětného zrcátka mě „problikává“ (zřejmě) úspěšný mladý manager v naleštěném sportovním Audi.

Jako bych slyšel „uhni ty kreténe, nevidíš, spěchám za kšeftem“ a to vše kvůli tomu, že já jsem prostě potřeboval předjed kamion a tak jsem si dovolil se „svojí starou popelnicí“ zůstat v rychlejším pruhu o chvilku déle, než on uznal za vhodné….

Jedůůůů a nic mě nezastaví, a kdyby se mi někdo chtěl postavit do cesty, tak ho prostě smetu. Hovno s ním s lůzerem ….

A takových podobných spěchálků jsem měl ještě spoustu a to prosím za dobu cesty cca 20km.

No jo, je uspěchaná doba, kdo chvíli stál, už stojí opodál. Však víme …

A potom dojedete do nemocnice a svět je najednou trochu někde jinde.

Na chodbě potkáváte ty trochu vyděšené před zákrokem a ty co jsou už po.

Ti druzí jsou samozřejmě různí, ale takovým spojovacím prvkem jsem tam vnímal a slyšel jedno:

„Je to fajn, žiju“….

Viděl jsem cca 50 letého muže, co hlavu měl samou jizvu (ta nejčerstvější byla přes půl hlavy), co chodí a „zaučuje“ co, kde a jak svého „mladšího kolegu“, protože „on tam je už po několikáté“. Nebrečí, směje se a konstatuje.

Vidím starou babičku co vezou na vozíku a ta poměrně nahlas reaguje na povídání si mezi ostatníma pacientama slovy „je to dobrý, nejsem ochrnutá, chodit můžu, bude to dobrý“.

A směje se….

Na pokoji vidím mladou holku s obvázanou hlavou – „Jo taky má nějaký nádor, větší, ale už je po operaci. Vyndávali jí to“….

Pozdravím a ona mi s úsměvem odpoví ….

Paní co jsem viděl před týdnem (mimochodem taková „prostě normální, starší fajn ženská“), ta měla zase nádor za okem. „Mě to budou vyndávat nosem“, směje se.

„Už abych mohla jít domů, nebaví mě to tady a jen se to vleče“.

A jen přes chodbu je stejně zaměřené oddělení, jen dětské ….

Z toho jsou pocity opravdu zvláštní, pokud samozřejmě člověk se nad tím jen trochu dovolí zamyslet.

Tvrdost jde stranou, zde není místo dělat machra jen tak …..

Sedíte tam, vzpomenete si na ty „spěchající blbečky“ a říkáte si „doprdele, vždyť je to jedno, spěchat? Proč? Tyhle lidi by měli spěchat, ale já? Proč sakra?

A hned mi vyvstávají na rozum otázky typu:

Co vlastně je pro mě opravdu důležité? Jsou to peníze? Sláva? Moc? Vliv?

Proč zrovna tohle? Protože ze všech stran se na nás valí?

To jsou kurzy, jednoduché návody, jak být efektivnější, rychlejší, bohatší, slavnější, samých 7 až milion rad jak zvládat tohle a tamto … a kdesi cosi.

Ale jak být prostě normálním člověkem?

Respektive, proč nebýt „jen normálním“ člověkem?

To už nám nestačí?

Asi ne, protože děláme sviňárny, krademe, přetvařujeme se, když něco „jen“ chceme, zdůvodňujeme si to imaginární „potřebou“.

Potřebou být „nejlepší“.

„Potřebujeme plný konta, velký baráky, mladší manželky, větší auta, luxusní dovolené… “ Nestačí nám jen tak něco, musíme to nejlepší. Přece si to zasloužíme.

A nadáváme. Pořád a na všechno. Všechno je blbě.

Vypasenej namyšlenej, bezpáteřní politik nám říká jak je třeba se chovat, jak je potřeba udělat tohle a nebo tamto, protože přece to potřebujeme, náš stát to potřebuje…

NE, ON to potřebuje, ne my….

Z naleštěné limuzíny nám někdo káže o tom jak je třeba šetřit.

Chceš operaci? Uspořádej sbírku, stát je na huntě, prostě „Koza dojí krev“.

Musíme půjčovat, oni půjčí (třeba) zase nám až bude třeba. To je přece logické ne?

Proč se mě lidi co jim dávám vydělat snaží ojebávat, proč když chci po někom práci, protože ho za to platí zaměstnavatel se vzteká a myslí si, že dře jako vůl a jen brečí. Nedělá skoro nic a jinde by za stejný prachy makal jako debil. On to ví, já to vím, ale prostě to zkouší.

A před kolegama je přece národní sport nadávat jak „pan majitel“  je sráč že nechce přidat peníze. Oni se na to vykašlou a dělat tam nebudou, přece dřou jako mezci…. A takto nadávají co je znám 7 let 🙂

7 let stejný kydy, co by, kdyby …..

 

A potom si v klidu sednete, vypnete internet, vezmete knihu (v mém případě ebook) a jdete si vysypat hlavu aby mohla přijmout nové myšlenky.

A začtete se.

Já dnes do druhé poloviny knihy od Jardy Homolky100 DAYS OF RIDING MAD NOT BAD

A (opět) si uvědomíte, že i v dnešním světe to může fungovat tak, že někde prostě lidi mají leda tak hovno, ale tak nějak jsou pořád normální a vyznávají k sobě normální a snad i běžné hodnoty, které nejsou jako ty naše. Jsou o určité soudržnosti a normálnosti.

Samozřejmě že ne všichni a všude. Ale to je asi v thle chvíli vedlejší.

 

Vím, nic objevného, ale o to jednodušší by mělo být se nad tím zamyslet.

A toto vše jde i bez „předražených“ kurzů a přednášek.

Omlouvám se, jestli tento příspěvek vypadá jako klasické „brečení nad rozlitým mlíkem“, ale jen to prostě chtělo ven.

 

Dobrou noc….