Vždy připraven na (ne)spokojenost

Stará známá fráze tvrdí, že „nespokojenost hejbe světem“.
Když k tomu přidám motto poslední doby „Kdo chvíli stál, už stojí opodál“, u některých jedinců to může být ta pravá spoušť pro vypuštění jejich nespokojenosti z klece.

Proč?

Jako odpověď mě napadá jednoduchá myšlenka – flegmatik kašle na to, že je flegmatik, ale my, kteří se za flegmatiky nepovažujeme, si velmi dobře jednoho krásného dne začneme uvědomovat, že neděláme vše až tak jak bychom (asi) mohli, vidíme najednou všechny ty prostory pro zlepšení jak sebe sama, tak svého okolí (to v horším případě, protože okolí měniti, na pěkný malér si zadělávati, tvrdím já), do toho si tu přečteme návod obsažený v pár větách třeba zrovna na téma „Jak se zlepšit ve vlastní produktivitě“, nebo „buď produktivnější za pět minut“ – prostě návod v plechovce, co změní náš život.

Tvrdě načtené postupy převedeme do vlastní praxe, dojde ke chvilkovému zlepšení (logicky, zaměstnali jsme vlastní hlavu novými úkoly a ty nás samozřejmě baví, protože každého baví něco nového), ale za čas bum… Je to tu znovu…připadáme si lehce vyčerpaní, takový vyčichlí, nejde nám moc pokračovat, resp. asi spíše začínáme vidět posuny menší a menší, až se stanou nejmenší a budou stejné jako tužba básníka, jehož kolena obrací se k jezeru.

Není na tom nic nelogického a divného, vždyť největší změny se zpravidla projeví hned na začátku, kde z hovna pleteme bič (pardon), takže posun je vidět téměř okamžitě.
Ale postupem času náš bič slábne a slábne a….jsme najednou zase na začátku.

Frustrovaní a nespokojení.

A přitom řešení je jednoduché – kliknu tam a kliknu sem, takhle šišku unesem.
A nebo neunesem?
Nebylo by lepší, kdybychom zavolali někomu z „týmu“ ať se zase chvilku dře se šiškou on?
Není jednodušší napsat na web – hele, šiška byla zbytečnost, teď už to víme, takže zpátky na stromy, byl to zpátečnický tah, pojďme teď nosit zase něco jiného.
Někdo nápad co by to mohlo být?
Někdo novou metodu, jak to unést a nezahynout, ideálně vyniknout mezi všemi?

A tak pořád dokola….

Flegmatik se nám směje, protože on to má, jak říkal jeden můj kolega v práci „totálně namotaný v prdeli“ (i po zěch letech jen si na něj ve spojení s touhle hláškou vzpomenu, se musím smát – díky Pepo).
A my, neflegmatický zbytek, se začínáme trápit.
Proč už se neumíme radovat z běžných věcí jako „letim a hořim a svítim a pařim a saju a vlaju a toužim a kouřim a padám“…

Proč?

Zakázal nám snad někdo jen tak si žít a užívat?
Ano, my sami.
Sami svým soudcem i vykonavatelem jsme si.
Jsme to my, kdo nám nad hlavou držíme ten meč a čekáme sami na svoji chybu, abychom se mohli ihned vytrestat za naše pochybení.
My, neflegmatici, sami sebe pozorující a čekající.
Čekající na naše vlastní chyby.

Co se to s náma stalo? Proč nepotřebujeme hlídat sebe sama žádným policajtem?
Co se stalo, že si vystačíme sami se sebou a svým svědomím a vědomím?
Vždyť takový jsme nebyli.
Zestárli jsme? Zmoudřeli? Nebo naopak zhloupli pod tíhou představ o lepším životě?

Odpověď si musíme najít každý sám, kdož cítíme problém.
Já osobně ji hledám právě teď, leč bohužel nenacházím jinou uspokojující, než „Toto jsme si vypěstovali naší pevnou vůlí a odříkáním“.

Vzpomínám na dobu „předtím“, na čas kolem roku 1992, kdy pro mě osobně začala existovat „hospodská atmosféra na plný koule“, doba kdy mi stačilo ke spokojenosti se sebrat a vyrazit, v kapse pár kaček, jen tak na pivko, pár cigár, sednout s kámošema a vnímat ten správnej hospodskej hučák, kdy jeden mele přes druhýho, kdy se dohadujou kdo má vlastně pravdu a jak to bylo.

Neexistovala možnost sáhnout do kapsy, ťuknout na monitor svého telefonu a říct Googlu „hele kámo, rozsuď nás, kdo má pravdu a kdo je lhář“.

Bylo to na jednu stranu skvělý období, kdo měl prachy, zaplatil, kdo neměl, doufal, že ho někdo ještě na jedno pozve, což se obvykle taky stalo – přece kvůli pár korunám nebudeme trhat partu.
Dneska mám já, zítra budeš mít ty, tak vo co sakra jde, hlavně ať je sranda.

Jasně, neměli jsme rodiny, auta ani mobily. Počítače jsme nepotřebovali, mezi sebou si maily neposílali.
Když se řeklo v sedm, nebylo jednoduše řešitelný poslat message že nedorazím, protože něco řeším.
Když nedorazil, bylo alespoň o čem mluvit zase příště 🙂

Ke štěstí zpravidla stačilo mít na pivko a co hulit.
Největším trápením bylo „kam se jde potom“.
Z dnešního mého zakoukání opravdu legrační bezstarostnost.

Ano, dnes se máme líp, o hodně líp. Teda materiálně ano. Máme auta (ti šťastnější i bez dluhů), máme baráky (zpravidla s dluhy až do našeho konce působení), čím dál chytřejší a všehoschopnější mobily, tablety (jak ty elektronické tak i ty zdravotní), prostě „máme se dobře“.

A co jsme za to zaplatili za to naše „dobře“?
Uvědomujeme si to ještě?
Pokud jsme takhle spokojení, ok, pak je asi vše v pořádku a tak jak má být.
Nejsme? Dobře, a co s tím děláme?

Nechci tvrdit, že bych se chtěl vrátit zpět do hospodských časů, to ani náhodou. Jsme už jinde, doba je jinde, známí jsou jinde.
Ale zase se „jen tak“ radovat z těch „obyčejných věcí“ jako tenkrát. To by asi stačilo.

Ale už to neumím. Bohužel.
Co jsem si kdysi zasadil, to si teď sklízím
Díky honbě za diamantem teď sklízím perly.
Perly svého rouhodnutí a svého konání.
Perly svého já….

Kdyby to šlo hodit alespoň na někoho cizího, ukázat prstem a zakřičet – to ON, on za to může.

Ale ne, nebudu přece veřejně ukazovat sám na sebe …..

Pokud to všechno vyznívá jako ubrečený příspěvek, tak to zní špatně. I když konstatování faktu může někdy tak znít, aniž by se o to autor snažil.

Primárním cílem bylo napsat bez kudrlinek pocity a tím vysypat ten mentální odpadkový koš co byl už přeplněn.