Má smysl sledovat své finance?

Peníze, poměrně starý vynález populace.

Jsou jako noc a den, nebo chcete-li spíše jako láska a nenávist, možno také použít spojení dobrý sluha, ale špatný pán.

Peníze jsou pro někoho nástroj k uskutečnění svých snů a plánů, pro jiného smysl života, pro dalšího nutné zlo a pro někoho jiného třeba i nedostatkové zboží v jeho životě.
Jedno máme ale všichni společné.

Od té doby, co se víceméně v naší „civilizované společnosti“ přestal používat výměnný obchod jako základní platidlo, nastal zlom u všech – peníze chtějí všichni – ti co je mají i to co je nemají.
Kolik takových nástrojů znáte?

O penězích se vedou velký řeči, zvláště pokud spojnicí debaty je alkohol – to potom je svět ještě rychleji rozdělen mezi ty „bohaté a nás chudé“.
Vidíte?
Všimli jste si, že v podstatě každý, kdo začne mluvit o penězích se automaticky tak nějak přiřazuje do té druhé skupiny?
Do skupiny těch „chudých“.

A nezáleží na tom, kolik má na kontě nebo případně doma v polštáři nasysleno.

Pro miliardáře je milion krach, pro milionáře jsou krachem tisíce a pro nás ostatní lůzu je krach v podstatě každá výplata 🙂

Jednoduché, prověřené a funkční ne?

Kolik z vás bez mrknutí oka řekne „mám se dobře, mám vše co potřebuji“ bez po chvíli dodaného „ale kdyby…“? 😉

Tak vidíte, všichni máme málo, ať už máme kolik chceme. Tak to prostě je a je to zažité už léta ….

Dobře, jak to tedy udělat abychom to naše „ale …“ trochu zmenšili?

Kdybych chtěl být bulvární, použiju větu „Jak se mít dobře“.
Ale bohužel, nejsem ….

Ruku na srdce …. máte jo?
Dobře, tak si ji tam nechte po celou dobu čtení tohoto příspěvku, protože tam bude potřeba.

Bez upřímnosti k sobě samému to prostě fakt nepůjde 🙂

Tak můžeme? Ok, jdeme na to. Pokračování textu Má smysl sledovat své finance?

Kdo je profesionál?

Po včerejším výsypu mentálního koše (poslední dobou mám asi extra potřebu chodit s tímto košem nějak častěji) mi dnes, hned zrána u kávy a pročtení pár příspěvků na internetu přistála v hlavě další jednoduchá myšlenka.

Kdo je vlastně ten „profesionál“?

Na mnoha sociálních sítích v profilech jak jedinců tak společností se můžeme setkat s pojmenováním „profesionál“, případně „profesionálové“ v tom či onom.

Ale co si pod tím představit?

Je profesionál (ať už v čemkoliv) člověk/firma, kterého jeho činnost živí?

Nebo je definice profesionála brána z jeho dovedností a znalostí?

Mohu se považovat za profesionálního dělníka, když mě práce živí, nebo je moje práce jen „obživou“ bez „profesionálních“ dovedností?

Je například ministr profesionál, když ho práce živí, nebo se profesionálem stává / může pojmenovat, jen díky jeho vědomostem a schopnostem?

Je prezident profesionál (žádný konkrétní prosím)?

 

Vím, jsou to opět jen velice jednoduché otázky, na které si každý odpoví podle svého, ale asi mám, zvláště poslední dobou potřebu se občas zastavit a zamyslet i nad podobnými, v podstatě základními myšlenkami a zažitými pravidly, podle kterých pojmenováváme i naprosto základní věci.

 

Vnímám jako velmi zajímavé, že v podstatě automaticky pojmenováváme některé věci aniž bysme se zamysleli, jestli pojmenování je správné, nebo výstižné.

Co myslíte?

 

P.S. Opravdu moje zamyšlení nejsou důsledkem nudy. Práce mám až nad hlavu (sice ateista, ale říkám díkybohu 🙂 ).

Možná právě to je příčina mých zamyšlení nad pro někoho jasnými věcmi, ale dovolte mi to, děkuji.

 

Co je úspěšné podnikání?

Prakticky každý den se na nás valí pojmy jako úspěšné podnikání, úspěšný podnikatel, kurz pro větší úspěšnost v podnikání, jak být úspěšným podnikatelem, ale pokud se nad pojmem „úspěch“ trochu zamyslím, nejde přejít jednoduchou a v podstatě základní otázku.

CO JE TO ÚSPĚŠNÉ PODNIKÁNÍ?

Samozřejmě se definice tohoto pojmu bude měnit s tím jak vnímáme svoje potřeby, svoje bytí na tomto světě a také i podle starého pořekadla, že s „jídlem roste chuť“.

Zkusme si tedy přiblížit jak by se dalo uvažovat nad pojmem „úspěšné podnikání“.

Co je tedy to „pravé úspěšné“?

Je podnikání do které se zainvestuje 100,-Kč a ono vydělá během jednoho dne 1000,-Kč úspěšné? Nebo úspěch začíná až na vydělaných 10tis.,-Kč? Nebo až na 100tis.? Nebo snad rovnou na milionu?

Nebo je úspěšné to, které dokáže svým výdělkem pokrýt jen své náklady a netvoří další prostředky?

Je snad úspěšnější to, které dokáže fungovat bez vkladu dotací, nebo to, které naopak dokáže dotace využít maximálně?

Je úspěšnější to, které sice netvoří zisk po odečtení výdajů, ale pomáhá lidem měnit jejich fungování k lepšímu (vzato obecně)?

Nebo naopak to, které „jen“ tvoří zisk bez ohledu na přínos celku?

Není úspěšným už jen to, které vůbec se dokáže přerodit z nápadu jako takového do nějakého fungujícího celku?

Budeme úspěšnými jen když budeme tvořit větší a větší zisky, nebo náš úspěch bude větší, když pomůžeme měnit lidi a jejich přístup ať už se jedná o nové technologie nebo postupy?

 

Zkuste se nad tím zamyslet a odpovědět si sami před vstupem do nějakého „kurzu úspěšnosti“ co vlastně hledáte. Jaký je ten váš úspěch.

Myslím si, že potom se vám získané informace budou zdát třeba zase o trochu jiné, než kdybyste si jen šli poslechnout „jak být úspěšným“.

Pro mě osobně je úspěšným to, které dělám rád a samo si na sebe vydělá 🙂

Když málo je někdy hodně

Asi každý to minimálně někde uvnitř víme, menší množství z nás to i dělá, ale určitě větší část z nás to trochu šidíme a to je chyba.

A o čem že je řeč?
O velmi jednoduché a ve své podstatě i přirozené věci – říct těm co máme rádi jednu velice jednoduchou a krátkou větu „Mám tě rád“.

Že právě vy to děláte pravidelně a svému partnerovi / partnerce, nebo někomu velmi blízkému to říkáte každý den, nebo alespoň 2x do týdne?

Gratuluji, zřejmě je radost s vámi žít.

My „gauneři“ jsme na tom ale trochu jinak.
Domníváme se, že už jen fakt, že „s danou osobou stále žijeme“ je přece znamením, že ji máme rádi. Nebo ne?
Nebo, že přece „není třeba říkat, stačí jen konat tak, aby to dotyčný(á) poznal sám ne?“.

NE!! To je fakt hrozně málo.

Stačí se zamyslet a sám si odpovědět – kolikrát nám náš protějšek toto řekne?
Stačí nám to, nebo bychom to rádi slyšeli vícekrát, než jen při „hezkých chvilkách“?

Troufnu si odhadnout, že tvrďáci si řeknou „k čemu kecy, důležitá je akce“, ale přeci jen někde hluboko ukryto i je žere, že neslyší „to slabošské“
Mám tě rád(a)…..

Ani já to neříkám manželce moc často (určitě ne tak často, jak by si zasloužila), resp.neříkal jsem, ale lepším se 🙂

Zase na druho stranu, „jen kecy opravdu nestačí“, to asi jsme schopni si uvědomit, ale jak se říká, od řečí není většinou až tak strašně daleko k činům a pokud jste to doteď zanedbávali, možná je právě ta nejvhodnější doba začít, co říkáte?

A pokud s tím máte problém v začátcích pěkně z očí do očí, zkuste třeba esemesku. Vím, že to není zrovna ideál,ale lepší začít alespoň psaním, než vůbec.

Dnes je pro nás všechny skoro normální se odhalovat na všech těch sociálních sítích, ale tak běžnou věc jako vyznat se druhému ze svých citů se nám mnohdy tak úplně nedaří a možná se i trochu stydíme.
To normální prostě není a je třeba s tím začít trochu bojovat a napravovat co se napravit ještě dá.

Mnohdy jen tak hloupě krátká větička je schopna změnit život skoro k nepoznání. A to bychom si měli uvědomovat každý den.

Zloby je kolem už myslím více než potřebujeme. Zkusme to tedy trochu jinak a pěkně z druhého konce.

 

Ať se daří a co jde ať se zlepší.

A nečekejte na nic, nikdy totiž nevíte, jestli právě dnes to není poslední možnost, kdy to říct.

 

 

Důvěra a nedůvěra

Dnešní shlédnutí dalšího z videí od Tomáše Hajzlera, tentokrát na téma Důvěra a nedůvěra mě přinutilo zavzpomínat na někdy velmi překvapivé reakce mých obchodních partnerů, když jsem nepotřeboval a nevyžadoval z jejich strany podepisovat několikastránkové smlouvy na dodávky materiálu, ani jiné dokumenty.

Jen jsem jim pověděl, že podání ruky, případně odsouhlasení podmínek emailem nebo přes mobil v rámci hovoru mi prostě a jednoduše stačí.

Měli mě jednoduše řečeno prostě za blázna a hazardéra. Ale já to jednoduše bral tak, že pokud mi někdo nebude chtít zaplatit, tak mi stejně jakákoliv smlouva bude v tu chvíli k ničemu a ani děti s ní nenakrmím.

Kupodivu, možná výstižnější bude „díky bohu“, problémy jsem neměl. Možná i je to tím, že smlouva by byla stejně tak trochu všeobecná a „firemní“, ale osobní slib je osobní slib.

Kdo ví, každopádně zkuste se zamyslet, jestli by nebylo jedodušsí žít bez nutnosti někdy stejně jen „imaginární“ jistoty ve formě smlouvy a raději se řídit „normálním lidským myšlením“.

Minimálně bychom všichni ušetřili za právníky a asi i život by se nám zdál lepší a jednodušší než se bát toho, co na nás protistrana ušije za habaďůru.

Co říkáte?

A zde už Tomášovo videozámyšlení…..

 

K čemu vlastně blog?

Napadlo mě sepsat si, k čemu vlastně jsem začal používat kdysi blog a proč mě napadlo si jej vůbec zřídit.

Rozhodně za mým počátkem blogování nebyla myšlenka stát se „lidovým novinářem“, ale jednoduše přišla z ničehož nic vnitřní potřeba nějakou formou a veřejně se vypsat z toho, co mě nějakým způsobem ovlivnilo, nadchlo, nebo jen prostě napadlo. Pokračování textu K čemu vlastně blog?

3 x s Tomášem Hajzlerem

Jak si možná mnozí ať už z Twitteru nebo Facebooku nebo zde z blogu všimli, celkem často odkazuji na témata publikovaná Tomášem Hajzlerem.

Je to člověk, který mě (nejen) svými posty vždy tak nějak donutí se zastavit a zamyslet.

Podotýkám, že osobně se neznáme a ani se osobně nepodílím na žádném z jeho projektů , takže se nejedná o jakoukoli „plánovanou“ reklamu, ale čistě můj „pocit“ prostě a jednoduše to „poslat dál“ i těm, kteří Tomáše (doposud) nesledují a třeba ani netuší, že někdo takový je.

Původní plán byl postnout jednotlivá videa do samostatných příspěvků a učinit nějaký svůj pohled na věc, ale nakonec jsem se rozhodl publikovat vše v jednom krátkém příspěvku bez osobního „veřejného zamyšlení“.

Koneckonců svůj pohled si potom myslím každý utvoří sám podle svého mínění.

Tomáši za sebe děkuji za zajímavá témata a těším se už teď na další…..