obrázek On vs Ona

Jak to vidí On vs Ona – Emancipace

Jak to vidí Ona:

Emancipace znamená vyproštění ze závislosti na někom nebo na něčem, získání svobody, společenské nezávislosti, rovných práv.

Emancipace tu je odjakživa, jen kdysi byla v jiném měřítku.
Už ve středověku, kdy byla povolání rozdělená na mužská a ženská, fušovaly ženy chlapům do práce, především v lékařském oboru. Chtěly se vzdělávat, chtěly dělat co je zajímá a baví, nechtěli se porovnávat s muži.
To je asi hlavní rozdíl v emancipaci kdysi a dnes.

Když se řekne emancipace dnes, hned mi v hlavě vyskočí slovo “superžena”. Proč superžena?
Protože správná emancipovaná žena chce budovat kariéru a zároveň zvládat domácnost, rodinu.
Taková žena chce být nejlepší manažerka ve firmě, ale zároveň i doma.
Jenže většinou tyto ženy jedou na doraz, zapomínají na sebe.
Jak praví definice, chtějí být samostatné, nezávislé.
Až se jim to jednoho dne splní, protože pro samou emancipaci zapomínají býti ženami, partnerkami, manželkami, maminkami, kamarádkami…

Já jim popravdě moc nerozumím za čím se vlastně ženou.
Rozumím tomu, že chtějí něco dokázat, že chtějí za sebou vidět výsledek, že chtějí dělat co je baví.
Jen už nějak úplně nerozumím tomu, že zároveň chtějí být dokonalými matkami a manželkami.
To dle mého nejde dohromady a buď selhávají v jednom nebo druhém, v nejhorším případě ve všem.

Já nejsem cílevědomý člověk, který by budoval kariéru, nemám na to buňky, odvahu, ctižádost.

Před pár lety bych možná mluvila jinak.
Dnes říkám, že bych jako povolání chtěla být “ženou v domácnosti”.

Teď se emancipované ženy chytají za hlavu a trhají si vlasy hrůzou. Co to ta ženská proboha blekota?! V 21.století ženou v domácnosti?!

Ano, proč ne?

Baví mě udržovat náš domeček, starat se o zvířata, zahrádku, tvořit a vyrábět.

A světe, div se, mě už ani to vaření tolik nevadí. Vlastně mi na něm vadí hlavně to vymyslet co uvařit. Kdyby mi každý den řekl někdo “dnes uvaříš …”, tak s tím nemám problém.
Práce mi nechybí, kontakt s lidmi mám když chci.

Často slyším otázku “nenudíš se doma?”
Moje odpověď?
“Nenudím, protože se nudit nechci”. Mám tolik zájmů, že nevím co dělat dřív.

Jsem totálně neemancipovaná, plně závislá na svém muži.

Ano, zvládnu odnést těžký nákup, nasekat třísky, zatopit v kamnech, dokonce i vymalovat a položit dlažbu.
Ale miluji ten pocit, když mi chlap podrží dveře, pomůže mi do kabátu, vezme těžkou tašku, … když vím, že to zvládnu, ale můžu to přenechat partnerovi, když vím, že se můžu na partnera spolehnout.

Každý to zkrátka máme jinak a o emancipaci bych asi mohla napsat ještě mnoho článků z různých úhlů pohledu.


Jak to vidí ON:

Plně a absolutně chápu a rozumím potřebě některých žen, stát se (jak už psala Jituš) “Superženou”.

Osobně mně vždy zajímalo a dodnes zajímá, jaké konkrétní důvody tu konkrétní ženu k tomu vedou.

Ono někdy to (dle mých mrzkých zkušeností) není ani tak touhou té konkrétní ženy o získání “supervlastností”, ale bohužel jen a pouze určitou dávkou “nedoceněnosti” ze strany okolí, nebo přímo partnera.

Pokud mohu, tak já osobně bych dal přednost variantě ženy, která zůstává ženou a prostě muže “potřebuje”.

Teď se bavím ale o ženě, se kterou chci žít a sdílet každodenní život.

Jinak bych mluvil / psal v případě ženy, se kterou bych chtěl sdílet život takříkajíc “pracovní”.

Tam bych asi kritéria poměřoval trošičku jinak.

Aby bylo jasno, já nemám absolutně nic proti dámám, které svůj život podřizují budování kariéry, honbě za vlastními výsledky (rozuměj těmi pracovními) a takové té, jak to říct, “samostatnosti”?

Naopak, fandím takovým.

Ale jen ve chvíli, kdy to je “po vzájemné dohodě”.

Nedokážu si představit fungující vztah, kde žena “si jde za svým” a muž “proti svojí vůli”, se stává tím pověstným “pátým kolem od vozu”, nebo “holkou pro domácnost”.

Znovu pro jistotu podtrhuji – Pokud mu to samozřejmě tak nevyhovuje!!

Pokud vyhovuje, pak není co řešit a ani tahle varianta se mi nijak “nepříčí”, nebo jak to napsat.

Jak říkám – pokud “po vzájemné dohodě” dojdou k závěru, že žena bude ta, co bude “budovatelem” a muž “ten co se stará o zázemí” a vyhovuje jim to, OK, potom gratuluji a ať vám to klape co nejdéle.

Nemyslím si totiž, že v dnešní době je jediný správný model “žena doma a muž vydělává”.

Znám několik párů, kde žena vydělává více prostředků a tak se domluvili, že muž bude doma (zpravidla to začíná v období s dítětem) a klape to.

Proč by taky ne.

Ono co si budeme povídat – není to sice pravidlem, ale muži dost často (abych se někoho nedotkl) výborně vaří, dokáží bezproblémů a někdy i efektivněji nakupovat, řídit finance, starat se o děti.
Teda “když chtějí” 🙂 

Ale pokud jsou k tomu “jen dotlačeni proti své vůli”, pak to nefunguje.

Teda u mě ne 🙂

Ale zase pohled z druhé strany, té “pracovní” – pokud bych měl potřebu hledat zaměstnance a byla by to práce, kterou může dělat jak muž, tak i žena a budou kandidáti na pozici z obou pohlaví a ve stejné “kvalitě”, přijmu raději ženu.

A to myslím opravdu upřímně a vážně.

Proč?

Protože žena, podle mých zkušeností, do výkonu práce dá více než muž. A někdy nejen to “srdíčko”. Ženy jsou dost často i lepším vyjednavačem a menším vysíračem (samozřejmě neplatí vždy).
Jasně, nemusí to být pravidlo, ale zatím jsem tuhle zkušenost měl.

A žena,když dostane rýmu, do práce přijde.

Muž v tu chvíli umírá 🙂

Znám to a neskrývám….

Ale co určitě si nemyslím je skutečnost, že žena může dělat úplně stejné věci jako muž. To zase ne, tak liberální nejsem 🙂

Jasný, po válce ženský stavěly baráky, jezdily s traktorem, makaly třeba víc než chlapi…

OK, ale ta doba je pryč. Domnívám se.

I když …

 

Když jsme doma pokládali dlažbu, Jituš byla plnohodnotným dělníkem a pokládání jí šlo minimálně stejně dobře (v našem případě čti “stejně zoufale”) jako mně, ne-li lépe.
Je chytřejší a jak známo, “blbec se zpravidla nadře víc než chytrák” 🙂

Když koupíme nábytek, montuje ho Jituš, protože já na to nemám nervy a ani chuť. A jí to jde zpravidla hezky a v relativním klidu.
Já házím jak nářadím, tak i kusama nábytku a za pokřiku “končím, seru na to, stěhuju se, apod.” odcházím pryč, abych se náležitě vyklidněn, za chvíli opět vrátil a pokračoval.
A takto několikrát za jednu skříňku, nebo jeden kousek nábytku 🙂

Takže při montážích nábytku dopřávám své spolubydlící osamostatnění více, než její hrdlo ráčí 🙂

Takže jak to vlastně u mě je s tou emancipací?

Když si to tak po sobě čtu, tak asi ani nemám úplně vyhraněný názor. Rozhodně ne takový, který by byl radikální ani jedním směrem.

Takže asi tak, že když je to po “vzájemné dohodě” s partnerem, emancipujte si ženy, co hrdlo ráčí, buďte samostatnými jednotkami jak jen to půjde. Je to pro vaše dobro.

Stejně tak ale pánové, pozor na to!!

Jak velmi často a rád říkám – “Chlap kterej se o sebe neumí postarat v běžném životě, není chudák, ale blbec”!!

A věřte, že vím o čem mluvím. Byl jsem takovým “přeemancipovaným blbem”, ale muselo o mě být hezky postaráno 🙂

V běžném každodenním životě se rád nechám obskakovat.

To zase bych kecal, kdybych napsal něco jiného.

Ale dokážu si i představit situaci, že Jituš chodí do práce a je to ona, kdo “určuje směr” a já se starám o domácnost.

Vím, že bych to zvládnul. Zvládnul jsem to kdysi, zvládnul bych to i teď.

Ale taky vím, že bych se zase chvíli musel do toho přemlouvat.

Každopádně ale, kdyby to pro nás bylo finančně výhodnější a domluvili bysme se, že to tak chceme, asi bych to ustál 🙂

Možná jsem prostě jen divnej chlap 🙂

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *