Publikováno: 19-02-2025
Prakticky skoro od prvního dne, kdy jsme si domů přivezli, v mých pětačtyřiceti letech, našeho malého synka, se mi hlavou honí myšlenky o vzdělávání dětí.
Konkrétně tedy o budoucím vzdělávání tohohle malého tvora, který mi vstoupil do života v době, kdy jsem si myslel, že už budu vlastně žít úplně jinak, mít jiné zájmy (a povinnosti) a tak podobně.
Ale jak se říká - "člověk míní a bůh mění" (a to jsem ateista, prosím pěkně...)
Přišel a už je tu s námi více než 2,5 roku a mě nepřestává udivovat, jak se každý den, tak nějak automaticky, učí nové a nové věci.
A to zcela přirozeně, bez nějaké většího tlaku okolí, konkrétně nás, jakožto rodičů.
Nepřestává mě fascinovat, jak takhle malému tvorovi stačí většinou jen poslouchat a nasávat vjemy ze svého okolí - z nás "dospělých".
Nepřestává mě fascinovat, jak to dělá přirozeně, nenuceně a hlavně i ve chvílích, kdy si my, dospěláci myslíme, že je zabraný naplno do nějaké činnost a vlastně nevnímá okolí. Ale to je chyba lávky, on vnímá a to velmi citelně.
A pak to najednou přijde - třeba prohodí něco o čem jsme se bavili předchozí den a vyjde z něj takové "moudro", že často vlastně ani nevím co mám říct a jen užasle koukám s otevřenou pusou (někdy doslova).
Děti jsou prostě takový malý houby, který nasají vše, co kolem nich projde.
A to bez nějakého nucení k tomu.
A mě trochu "trápí", že to v nich potom systém školství tak nějak "zadupe".
Myslím konkrétně tu spontánnost, tu chuť se sám dozvídat, chuť se sám "učit".
A vše se smrskne na takové to "nucení", které asi známe všichni ze své vlastní zkušenosti.
Nucení vstřebávat informace o které zrovna v tu chvíli nejeví dítě zájem a zároveň potlačovat tu chuť "se učit" věci nové, pro dítě zajímavé a v tu chvíli, minimálně pro něho samotného, "potřebné".
Samozřejmě nejsem naivní a slyším už ty argumenty, že "dítě se musí naučit, že si nebude v životě jen dělat co zrovna chce", atd.
Ano, je to tak a souhlasím, že i tuhle dovednost by se měl každý člověk vlastně naučit, protože dělat si jen to, co chceme, se v životě podaří jen malému procentu z nás.
Jen nevím (a dost často si o tom přemýšlím), jestli je vlastně v pořádku, tu kreativitu a chutě učit se tak nějak "přirozeně", zabíjet v těch chytrých malých tvorech hned po vstupu "do systému".
Stejně tak, jako ji "systém" zabil třeba u mě osobně, ať jsem úplně konkrétní.
Třeba já jsem ji musel zase hledat (a hledám občas stále) i v tomto dospělém věku.
No a vzhledem k výše popsanému doma řešíme, kam vlastně našeho syna přihlásit do školky.
Ano, myslíme si, že to všechno už začíná nástupem do školky, protože to je takový první setkání se systémem školství, které si, někteří z nás bohužel, pamatujeme celý život.
A proto se snažíme se ženou tomu přikládat, někdy možná až moc, velkou váhu.
Ono to celé začíná už jen tím, že v místě kde žijeme, nemáme ani jeden z nás (schválně) trvalý pobyt.
Ten máme každý v jiném městě a důvodem byla právě nutnost pozdější potřeby umístění dítěte ve školce.
U nás není, takže jsme si nechávali takto, stejně jako velká část lidí, možnost těch pomyslných "otevřených dveří do budoucna".
Ono ale nakonec to stejně bude asi jedno, protože máme zatím rozhodnuto, že když to jen trochu půjde (minimálně finančně), tak naše dítě nastoupí do některé ze soukromých školek. Máme k tomu svoje důvody.
Tím ale vůbec "neházíme špínu" na pracovnice státních školek, ale přeci jen, je to podobné jako u většiny podobných zařízení - zdárný příklad je třeba zdravotnictví - u soukromé (placené) verze člověk tu změnu vnímá (ve většině případů) prakticky ihned no. Taková je prostě realita a je třeba ji tak brát.
Na druhou stranu je ale i potřeba říct, že zatím naše zkušenost s komunikací u námi vybraných (soukromých) školek nás i občas, minimálně trochu, přivedla do "rozpaků"...
No jo no, prostě a dobře, kde "poptávka převyšuje nabídku" je prostě možné cokoli...
Uvidíme jaká bude realita, až se naše úsilí více zintenzivní, protože už nás bude ten čas začínat opravdu tlačit.
Kdyby jsme měli možnosti a i samozřejmě znalosti, nejvíce by se nám líbil systém "samovzdělávání" doma.
Ale to momentálně možné není, takže školka (a později i škola) nás nemine.
Popravdě řečeno, z mé strany panuje trošku obava, jak to bude náš klučík zvládat, protože zatím je hrozně šikovný (a to neříkám z pohledu zaslepeného starého rodiče, ale jako fakt) a poměrně bych řekl i zvídavý a to bych rád, aby se mu zachovalo.
A jak víme, někdy stačí málo, třeba ne zrovna ten správný přístup ve správný okamžik a celé se to může zhatit a nenávratně v dítěti pohřbít. A to bych vážně strašně nerad.
Zase ale musím i uznat, že u předchozích mých dvou synů se nic takového asi úplně nestalo, minimálně ne u toho staršího, a to oba chodili do standardní, státní školky.
Teda ten mladší na ní nemá dobré vzpomínky a tam se asi něco úplně nepovedlo.
Jen nevíme konkrétně vlastně co. Ale dodnes od něho slyším, že to "tam bylo prostě strašný".
Zajímavé.
A přesně tomu bych se chtěl v tomto případě, lety poučen, vyvarovat, protože proč si zbytečně pěstovat traumata, když by to šlo (možná) i jinak...
Dokud jsem se nestal potřetí otcem, nic z tohoto výše popsaného jsem neřešil a byl jsem v pohodě.
Přikláním se k názoru, že je moje vnímání nejspíše i dost ovlivněné už i věkem, protože nad věcmi prostě víc přemýšlím a někdy se, možná zbytečně a vlastně možná i dost kontraproduktivně, snažím vciťovat do role těch druhých a do nich vlastně tak trochu promítat svoje obavy, které ani oni třeba nemají a nevnímají.
Ale to už asi neovlivním i když se o to snažím poměrně často.
Ale co bych ovlivnit myslím si mohl, je z pohledu rodiče se snažit vybrat tu nejlepší možnou alternativu školky pro svého syna, protože mi záleží nejen na něm, ale i na směru, jakým se bude ubírat jeho výchova a jeho přístup k dalšímu možnému (sebe)vzdělávání.
A mým úkolem je podpořit snahu, aby v něm chuť se zapojovat, učit se a navnímávat svoje okolí byla co možná největší a trvala co možná nejdéle.
A ne, aby ji v něm systém "zabil" ve jménu "poslušnosti".
Držím si palce, ať to zvládneme a obstojíme...
Vím, je to zase docela dost filosofické přemýšlení, ale jiný už asi nebudu.
EDIT: Zapoměl jsem dopsat jednu důležitou věc:
Rozhodně nejsem zastáncem přístupu výchovy, že “dítě může vše a je potřeba ho nijak neusměrňovat” - to si jako fakt nemyslím a co jsem měl možnost vidět a zažít, tento přístup už způsobil mnoho situací, které nebyly vlastně komfortní (natož prospěšné) ani dítěti, ani druhé straně.