O náročnosti své profese, hledání rovnováhy v profesním a soukromém životě a zálibě v počítačových hrách.
Publikováno: 07.06.2025
Jak vypadá váš běžný pracovní den – a existuje vůbec něco jako „běžný den“ ve vašem oboru?
Běžný den? Ten existuje asi jen na papíře. Můj den začíná v pět ráno – do Motola mi cesta trvá přes hodinu.
Pracovní doba oficiálně začíná v sedm, ale většinou jsem v nemocnici už dřív, abych stihla vyřídit e-maily.
V sedm přichází první pacienti – děti se zánětlivými střevními onemocněními, které docházejí na biologickou léčbu.
Každého musíme před podáním léku zkontrolovat, promluvit si s ním a naplánovat další postup.
V půl osmé následuje hlášení, pak máme buď seminář, nebo rentgenovou vizitu. Následuje porada na oddělení, kde řešíme akutní případy, plánované příjmy i endoskopické výkony.
Potom se zase vracím k pacientům z biologické léčby – po desáté hodině je propouštím.
Další hodiny se liší podle toho, co je za den, nebo co se konkrétně aktuálně děje.
Některé dny mám výuku studentů, ve čtvrtek mám ambulanci a také se s kolegy střídáme v endoskopických výkonech nebo třeba konziliárních vyšetřeních na jiných klinikách.
Kolem poledne se snažím jít na oběd, což se podaří tak v polovině případů.
Pak máme odpolední hlášení, po něm většinou řeším e-maily a telefonáty, pokud nemáme schůzku kvůli vědeckým studiím nebo multidisciplinární setkání nad pacienty.
Pracovní den končí v půl třetí – abych se stihla do čtyř vrátit pro děti do školky a školy.
Vaše práce kombinuje odbornost, citlivý přístup k dětem i komunikaci s rodiči. Co je pro vás v téhle rovnováze největší výzvou – a co vás naopak nabíjí?
Největší výzvou je možná právě ta komunikace s rodiči. V době internetu a dostupnosti různých informací a dezinformací je často diskuze poměrně obtížná.
Snažím se vždy najít si čas na to, abych s rodiči promluvila, ale jsem si vědoma, že ne vždy ten čas máme. A taky ne vždy jsou obě strany diskuzi nakloněny.
Další výzvy jsou ty profesní. Staráme se o velmi nemocné děti, tak někdy člověk musí hledat v zahraničních zdrojích, vzdělávat se a konzultovat, aby jim mohl nějak pomoci. To je ale i věc, která mě vlastně hodně baví. Celá práce na špičkovém pracovišti je pro mě zároveň vyčerpávající a smysluplná. Zkoušela jsem to i jinde, na jiných pracovištích, ale nebylo to ono.
Jaké technologie nebo nástroje vám dnes práci nejvíc usnadňují – ať už v diagnostice, dokumentaci nebo při plánování?
Nejvíce by mi práci usnadnil třeba jednotný informační systém mezi nemocnicemi nebo snížení množství papírové dokumentace. Ale to je zatím spíš sci-fi.
Na našem pracovišti jsme poměrně zapálení do novinek, takže jak to jde, tak používáme nové věci, jak v klinice, tak ve výuce.
Já sama ráda využívám AI pomocníky, jako je třeba ChatGPT nebo CoPilot. Umí nabídnout jiný pohled na věc, zjednodušit rutinní úkoly nebo pomoci lépe zaujmout studenty.
Učím se s tím pracovat i jako lékař i jako pedagožka.
Jak si organizujete čas mezi ambulancí, vizitami a administrativou? Máte nějaký vlastní systém, který vám pomáhá udržet si přehled a klid?
Jak by potvrdili moji kolegové, jsem trochu dezorganizovaná. Ačkoli se snažím, tak často přeskakuji mezi věcmi, něco dokončím, něco odkládám. Myslím ale, že to je celkovou přetížeností a tím, že většina z nás lékařů má práci tak pro dva lidi - lékaře a administrativního pracovníka v jednom.
Jediná věc, která organizaci času pomáhá, jsou pevně dané časy - hlášení, čas infuzí biologické léčby, ambulance atd. - to se snažím samozřejmě dodržovat.
Jak zvládáte psychickou i fyzickou náročnost své profese? Máte vlastní rituály nebo techniky, které vám pomáhají vypnout a načerpat síly?
Tak tohle by asi nejlépe okomentoval můj manžel. Psychickou náročnost někdy prostě nezvládám, zejména, když přijde nějaký smutný případ a člověk je v tu dobu přepracovaný.
Snažím se samozřejmě relaxovat - osobně si už léta odpočinu u počítačových her.
Pokud opravdu něco nehoří, snažím se nepracovat večer (maximálně v neděli).
Zároveň ale z nějakého důvodu to vyšší tempo potřebuji. Když najednou není, nejsem vlastně spokojená a začne to být na mě vidět.
Fyzicky, kromě endoskopických výkonů, to náročné tolik není, aspoň člověk nachodí denně nějaké kroky a má dobrý pocit, že něco udělal pro svoje tělo (smích).
Co vás na vaší práci nejvíc profesně posunulo – nějaký moment, zkušenost nebo člověk, který vás ovlivnil?
Profesně mě asi nejvíce posouvá náš tým dětské gastroenterologie vedený prof. Bronským. Nerada bych někoho konkrétního jmenovala, protože by to nebylo fér. Od každého jsem se naučila a učím stále nové věci a musím říct, že jinde mi toto inspirativní prostředí chybělo. I když to samozřejmě není vždy sluncem zalité.
Současně si myslím, že by se člověk měl snažit profesně posouvat sám - vzdělávat se, učit se dál svůj obor, třeba i v zahraničí formou stáží.
Co byste poradila ženám, které chtějí být ve své práci šťastné a úspěšné?
No, tak to je vlastně docela těžká otázka. Záleží na hrozně moc okolnostech. Na tom, co je to konkrétně za práci, na rodině, na možnostech partnera. Já sama bych bez pomoci mého manžela nemohla dělat to, co dělám.
Důležité je jít si za tím, co člověka baví a chce to dělat. A být ochotná tomu něco obětovat, na druhou stranu ale mít hranice, co už obětovat nechci. A také to, co já pořád neumím moc dobře - naučit se říkat "NE".
Máte dvě malé děti. Jak se vám daří vybalancovat čas a energii mezi rodinou a náročnou prací v nemocnici?
Upřímně – jak kdy.
Dětem se věnujeme maximálně co to jde, ale někdy odpoledne se stane, že už vyčerpáním jednoduše odpadnu na gauči.
Snažíme si to ale vynahradit o víkendu nebo ve dnech volna.
Energii někdy už prostě nemám, ale učím se si to nevyčítat. S tím mi třeba pomáhá psychoterapie, tu považuji také za velmi důležitou součást mého života, díky které se posouvám dál.
Kdybyste si mohla na jeden den zkusit úplně jinou práci – co by to bylo a proč?
Já jsem kdysi chtěla být policejní vyšetřovatel (nebo jak se to správně nazývá).
Je mi jasné, že to není takové jako v Kriminálce Miami - stejně jako moje práce není jako Dr. House - ale taková práce by mě asi bavila.
Nejspíše proto, že bych mohla na něco přijít, něco odhalit.
Ale koneckonců taková je i věda, které se věnuji ve svém oboru.
A když už mluvím o druhých rolích - mojí další prací je pacientská organizace IVFka, z.s., kde jsem vlastně na druhé straně té pomyslné barikády a jednám jménem pacientů za lepší podmínky a podporu při léčbě neplodnosti.
👉 Pokud vás tenhle rozhovor zaujal, dejte mi vědět – rád budu pokračovat s dalšími profesemi i příběhy.