Ze smartphonu na tlačítko a zpět: 4 roky s hloupým telefonem
Jaké to je žít 4 roky s tlačítkovým telefonem? Bez aplikací, notifikací a večerů strávených na Instagramu? A proč jsem se nakonec rozhodl vrátit zpátky?
Můj malý experiment s technologií a svým přemýšlením.
Publikováno: 08.06.2025
Slavím čtyři roky od chvíle, kdy jsem vyměnil svůj iPhone za obyčejnou tlačítkovou Nokii 3310. Pro někoho možná šílenství, pro mě osobní výzva. Chtěl jsem zjistit, jestli to zvládnu.
A hlavně – jestli se zase dokážu víc dívat kolem sebe.
Proč jsem do toho šel?
Bylo toho víc. Vadilo mi, jak se lidé uprostřed rozhovorů dívají do telefonů. Jak musí na všechno odpovídat hned. Jak jsou pořád „na příjmu“.
Chtěl jsem si zkusit, jaké to je bez toho.
A taky se mi vracela myšlenka minimalismu – touha po jednodušším, klidnějším způsobu života.
A jaké byly začátky
Kupodivu snadnější, než jsem čekal.
Čekal jsem velkou krizi. Ale ona nepřišla. Scrollování mi až tak moc nechybělo, motivace byla silnější než strach, že mi něco uteče.
Ulevilo se mi hned. Nemusel jsem pořád řešit baterku, pád telefonu na zem už nebyl "minikrizí" dne. Tlačítkový telefon je prostě držák.
A taky je malý a lehký. A to se prostě počítá, zvláště v létě nebo na kole 😊
Trochu zabolel přesun kontaktů – všechno ručně. Ale výsledek? Seznam se zúžil na pár desítek lidí. A i to bylo nakonec moc, jak se později v praxi ukázalo.
Co mi chybělo
Foťák, který něco umí. Nokia má kameru spíš symbolickou.
Scanner dokumentů – dřív jsem ho používal skoro pořád.
Messenger a jiné komunikátory – ne každý dnes volá, nebo píše sms.
Email a kalendář po ruce – to mi občas opravdu scházelo.
Kde to drhlo
Bankovní aplikace – vyřešitelné přes počítač nebo tablet, ale na cestách složitější.
Navigace – ztratil jsem orientaci a musel se ji znovu učit. Ale i to mělo své kouzlo. Paměť se zlepšila. Vážně.
Občas jsem si připadal jako podezřelý exot – koukat kolem sebe, když ostatní hypnotizují displej, vzbuzuje nedůvěru. Velkou nedůvěru.
Občas jsem si připadal mezi lidmi (paradoxně) jako nějaký "úchyl" - ono, koukáte na okolí, protože nečumíte do mobilu = podezřelej 😊
Stal jsem se hodně (a hlasitě) kritický ke svému okolí a jejich neustálé potřebě používání telefonu. Ano to je problém! ☝🏻
A co mi to dalo?
Úlevu.
Čas. Spoustu času.
Větší přítomnost tady a teď.
A taky trochu té staré dobré nudy, ze které vznikají nové nápady.
Proč jsem se rozhodl pro návrat ke smartphonu?
Chci pozorovat, co to se mnou bude dělat - jo, rád se testuju no, ale to už víte 😊
Jsem zvědavý, jestli se mi podaří ukočírovat život s chytrým telefonem v rozumné míře a nebo do toho zase spadnu naplno a budu jako většina - pořád přilepený k obrazovce 😊
Denně cestuji různou veřejnou dopravou a tak smartphone s datovým tarifem je pro mě hodně dobrý pomocník, který může ušetřit spoustu starostí, času a někdy i peněz.
To by se dalo samozřejmě vyřešit i tak, jako doposud - primární telefon = tlačítková Nokie, sekundární zařízení = smartphone. Ale nechce se mi už tahat pořád dvě zařízení, někdy to je zbytečně složité.
Chci zkusit různá nastavení svého fungování a v tom vidím příležitost pro využití smartphonu.
Vzhledem k tomu, že na blízko vidím čím dál hůř, tak možnost zvětšit si text na smartphonu je pro mě velká pomoc a nutnost, zvláště když u sebe nemám brýle (na kratších cestách většinou nemám u sebe).
A dnes?
Dnes vyzkouším, po takové pauze, znovu si zkusit život s chytrým telefonem, ale tentokrát jinak.
Používat ho trochu jinak.
Víc vědomě. Víc s rozmyslem.
Čtyři roky s tlačítkovým telefonem mi změnily vztah k technologiím.
Naučily mě, že jednodušší neznamená vždy horší.
A že některé offline zážitky prostě nejdou nahradit.
A snad taky trochu přestanu prudit svoje okolí tím, že jim budu pořád říkat "Nečum do toho furt, ono se to nepo...e" 😊
A možná už konečně zase nebudu všude "ten divnej týpek, co nekouká do mobilu jako my všichni tady".
A nebo možná taky ne 😊
A jak to máte vy? Uměli byste to taky zkusit – alespoň na měsíc?
