Publikováno: 04-11-2025
AI mě popravdě docela fascinuje.
Jako nástroj, který dokáže být učitelem, koučem, mediátorem i spoluautorem.
Umí zjednodušit, usnadnit, urychlit, zjemnit.
Ale jako u každého nástroje i zde naplno platí — všeho moc škodí.
Dneska se s tím setkáváme denně.
AI za mnoho autorů, ve větší či menší míře, vykonává část práce, která by měla být právě jejich.
To, co dřív neslo duši autora k čtenáři.
Teď se o to stará algoritmus.
A někdy to zvládne dokonce lépe, než by to zvládl autor sám.
Jenže... je to pak ještě jeho duše?
Je to ten syrový, opravdový otisk člověka, nebo už jenom taková šlupička, hladká, ale prázdná?
Nevím.
Nevím ani proč se tím zabývám víc, než by bylo nutné.
Většina lidí si asi prostě text přečte, líbí se jim nebo ne, a jdou dál.
Já to tak neumím.
A tak mě napadlo — co kdybychom se na chvíli zastavili mezi myšlenkou a větou?
Když něco napíšu a pak to nechám projít přes AI, vrátí se mi to zpátky uhlazené, vyvážené, srozumitelné.
A najednou to zní chytřeji, než jsem to myslel.
Jenže i tak nějak "dál" od toho, co jsem vlastně cítil, když jsem ten text psal.
Mezi myšlenkou a větou se někdy ztratí něco těžko pojmenovatelného.
Ten jakýsi neurčitý malý lidský šum.
Nerovnost, zakolísání, hledání správného slova, když ještě úplně nevíš, jak to říct.
A právě tam, v té mezeře, bývá ukrytá opravdovost.
Dnešní texty jsou krásné. Dokonalé.
Mají rytmus, strukturu, hloubku i správný tón.
Ale někdy mám pocit, že čtu něco, co sice zní jako člověk, ale už jím tak úplně není.
Jako kdyby duše autora zůstala zaseknutá někde po cestě. Někde mezi myšlenkou a větou.
A možná právě proto opravdové texty působí neuhlazeně.
Jsou roztahané, přetékají, někdy se zadrhnou.
Ale dýchá z nich člověk.
Ne algoritmus, ne šablona, ne cizí ruka, která ví, jak to napsat, aby se to líbilo.
Takových textů ale ubývá.
Nahrazují je ty, které působí možná vzdělaněji, možná promyšleněji, určitě líbivěji.
Jenže už to nejsou ty naše věty, ale věty někoho, kdo ví, jak je napsat, aby fungovaly.
A ony zpravidla i fungují...
A možná by to chtělo zpomalit.
Možná by bylo fajn občas napsat něco klidně kostrbatého, ale vlastního.
Bez AI, bez pomocníků, bez "automatických oprav pro duši".
Protože my čtenáři možná ani tolik nehledáme dokonalost.
Možná jen chceme číst opravdu vás autory, vaši řeč, váš rytmus, vaši nedokonalost.
Chceme cítit, že za větami pořád stojí člověk.
A že mezi myšlenkou a větou zůstalo aspoň trochu "ticha", které je jen tvůrcovo.