Publikováno: 01.01.2026
Jak už možná víte, prodali jsme dům. A tak jsme se, po deseti letech života na vesnici v domě, opět vrátili k životu ve městě.
A já se teď pokusím sepsat naše prozatímní dojmy z této změny.
Prozatímní, protože naše přestěhování zpět do města je záležitost stará cca tři týdny.
Když jsme se rozhodli pro prodej domu, jako první jsem přišel z nápadem, že si najdeme nějaký byt do pronájmu, tam se nastěhujeme a budeme mít časový prostor si v klidu vymyslet co dál, jakou cestou se budeme dále ubírat a případně sledovat nabídky možných bydlení pro naše potřeby.
Vypadá to vlastně strašně jednoduše - z nabídky realitních serverů si člověk vybere byt podle svých kriterií, dojde na prohlídku a pokud do sebe vše zapadá, prakticky za pár dní bydlí. Ano, až takhle naivní jsem byl taky 😊
Na prodávaný dům nám chodili zájemci na prohlídky a my vyčkávali s hledáním, protože jsme si říkali, že nemá cenu hledat zbytečně brzy nějaký byt do pronájmu, když vlastně nevíme jak prodej dopadne a kdy bysme se měli stěhovat.
A platit dvě bydlení najednou, tak na to bysme asi neměli finance a hlavně by to bylo poměrně velké vyhazování peněz.
Takže plán byl jasný - jakmile bude vážný zájemce o koupi domu, začneme hledat byt pro nás. Času bude dost, protože prodej jako takový a převod přeci jen chvíli trvá a co si budeme povídat, dokud nejsou peníze za prodej na účtě, prodej jako takový se neuskutečnil a stát se může, v celém tom procesu, do poslední chvíle cokoli.
Prakticky poslední měsíc před fyzickým předáním domu novým majitelům už jsme v domě prakticky nebyli. Využili jsme totiž možnosti být u babičky (Jitušky maminka). A tím pádem si vlastně tak trochu nanečisto zkoušet, jaké to vlastně bude po přechodu z domu do bytu.
Ale to by bylo zase na trochu jiný článek o bydlení...
No, nebudu lhát, podívat jsme se byli už delší dobu před dokončením prodeje domu na několik bytů, spíše ze zvědavosti co je vlastně v nabídce, jak to chodí, atd.
Zpětně tento krok (v tu chvíli vlastně zbytečný, protože jsme bydleli ještě v domě) hodnotím jako docela cennou zkušenost.
Všechny byty na které jsme se byli podívat, byly vlastně v pohodě, dalo se v nich hned bydlet, atd. Jenže...
Bylo to takové to, jak bych to řekl, že prostě cítíte, že "tohle ale není ono, není to to, co bysme asi chtěli".
Prostě, nějak se u nás nedostavil ten pocit "Jo to je byt pro nás".
Ale v tu chvíli jsme byli v klidu, nebylo ještě kam spěchat.
Prodej domu probíhal, zájemci chodili a my se tak nějak, zatím spíše psychicky, připravovali na přesun do nějakého bytu - který jsme ale ještě neměli a o to to bylo možná jednodušší - člověk se prostě nastaví na nějakou představu, ale ta zpravidla nekoresponduje s pozdější realitou, že jo 😉
Jednoho dne přišli ale ti opravdu vážní zájemci a najednou lup, a bylo prodáno.
Probíhaly nutné kroky k dokončení prodeje a my najednou měli prakticky měsíc na to se přestěhovat. Někam.
A my neměli kam 😊
A tím to všechno začalo nabírat trochu jiný směr než jsme si původně představovali...
Ještě doplním - ano, nejsme až takoví střelci, že bysme riskovali, že s malým dítětem zůstaneme někde pod mostem - byt jsme měli domluvený jeden, ale v tu chvíli v něm probíhala rekonstrukce, která měla být hotová do konce listopadu (to datum si zapamatujte).
A to byl přesně termín, který nám vyhovoval a docela hezky by to na sebe navazovalo. Kdyby...
Mně osobně se do tohoto bytu moc nechtělo, protože v tu chvíli, když jsem viděl změnu dispozic, kterou majitelé dělali rekonstrukcí, říkal jsem si "No tak já nevím, ale tohle asi není to, co jsme chtěli...".
Ale OK, bylo to za dobrý peníze, tak co se dá dělat, necháme si ho jako jistotu (velké ha ha ha), kdyby náhodou nic nebylo a jdeme, teď už opravdu intenzivně, hledat dál.
Ten byt měl ještě jednu, pro mě dost nezkousnutelnou nevýhodu - jednoho ze sousedů.
Detaily nemá cenu popisovat, ale když víte co a jak, nechcete moc riskovat prostě. Zvláště ne s dítětem.
No nic, začali jsme tedy "intenzivně" hledat.
Vzhledem k tomu, že Áďa chodí do školky v Chrudimi a Jituška aktuálně (tak trochu neplánovaně) pracuje v Pardubicích, ideál zněl "byt v Chrudimi".
Já, ač nerad, musel jsem souhlasit.
Kdyby bylo na mě, Pardubice byly jasnější volba. Ale OK.
No co vám budu povídat - sehnat slušný byt 3+1 (jo to jsem asi neřekl - nutnost byla dispozice 3+1 / 3+KK) v Chrudimi? V tu chvíli totální nesmysl prostě. Ale to jsem tak nějak tušil - prostě menší město, menší výběr, to je realita no.
Objevil se jeden - v novostavbě, 3+KK.
Já se nejdřív netvářil úplně nadšeně, ale OK, voláme a jdeme na prohlídku.
Byt moc hezký, hned jsme cítili že "to je ono". Prakticky bysme ho brali hned, ale dostáváme trochu sprchu - majitelka se rozhodne komu ho pronajme, chce si vybrat.
OK, tomu rozumím a chápu, udělal bych to stejně.
No závěr? Nebyli jsme vybráni 😊
Asi jsme působili hodně podezřele (a já to vlastně i chápu) protože:
Prostě je to celý divný, podezřelý, tak radši těmhle ne.
A to jsme celou naši situaci, myslím docela detailně popsali, vysvětlili, aby právě nedošlo k nějakým zavádějícím závěrům a nebylo nějaké podezření.
Ale stejně to nebylo (na všech prohlídkách) moc platné.
Prostě a dobře - podezřelé osoby, svítící maják ostražitosti nastaven 😊
A tak jsme byli zase na začátku- nemáme kam jít a musíme vystěhovat dům. Poměrně prekérní situace.
Nebudeme si nic nalhávat - stres šel hezky nahoru a nervy tekly.
Chudák Adámek to odnášel taky a i na něm bylo vidět, jak se jeho chování strašně najednou změnilo, protože najednou nebyl na nic čas a on byl zvyklý skoro na 100% zaměření jen na něj a teď najednou pořád jen "musíš počkat" apod.
No prostě situace na prd. Pro všechny.
Nevrhnul jsem i variantu zkusit se podívat na 2+1 ať víme, jestli by to nebyla, alespoň na nezbytně nutnou dobu, snesitelná varianta, protože těch je přeci jen o hodně víc.
No nakonec z toho nebylo nic a nemá cenu se k tomu vracet. Tohle není cesta pro nás v tuhle chvíli.
Nakonec proto rozšiřujeme naše hledání do Pardubic, protože tam je prostě nabídek víc.
Ale jak na potvoru zrovna ve chvíli kdy to potřebujeme nic moc.
Nervy tečou víc a víc, atmosféra houstne a stále není kam jít...
Jeden byt v nabídce se objevuje - novostavba, 3+KK, Pardubice. Přeskakuji, protože "nejsem magor platit tolik"... Po asi týdnu voláme a jdeme se na něj podívat 😊
Okamžitě víme, že ho chceme (ono, popravdě nám stejně nic jiného nezbývá) a modlíme se, ať "jsme vybráni" - ano, i za takový prachy je zájemců několik a bude výběrko 😊
Když se ozývá telefon, že "jsme byli vybráni", máme radost jak kdyby nám ten byt někdo dal 😊
Do stěhování a předání baráku novým majitelům zbývá zhruba 10 dnů.
A my nemáme v bytě přestěhovanou ani jednu krabici, bydlíme vlastně všude a nikde a už teď nemůžeme nějaké věci ani najít, protože to vozímě sem a tam a snažíme se zaplnit každé volné místo kde se dá, aby alespoň nějaká příprava na stěhování byla 😊
A jdem honit nějaké stěhováky, protože sami to nemůžeme zvládnout ani silově, ani časově.
Vsuvka:
Pamatujete si ještě na ten byt, který se rekonstruoval a měl být do konce listopadu hotový? Fajn.
Když už víme, že se můžeme stěhovat do Pardubic, dáváme vědět majitelům, že tenhle byt brát nakonec nebudeme, že máme jiný.
Odpověď?
Byt bude až v lednu!
Tak moc děkujeme, že jste nám dali vědět a se řídili intuicí, jinak bysme byli v p....i totálně 😊
A to jsme měli trochu pocit zrady z naší strany.
Jo i takhle to na světě chodí...
Vše se nakonec podařilo (jak asi už, hlavně Jitušky sledující, vědí), ale bylo to, jak se říká, "vo fous".
A z nás se tím pádem zase stávají "městský lidi".
Upřímně - pro mě je to návrat prakticky do rodného místa, ale tolik věcí mě překvapuje, že si připadám, jak kdybych přišel někde z divočiny 😊
Každý říkal - to budete mít strašně těžký z baráku do bytu.
No, něco ano, něco vůbec. Záleží jak se na to člověk dívá a co momentálně hledá a co očekává.
Nevýhody samozřejmě jsou.
Kdysi jsem byl zvyklý, tak jsem třeba nevnímal hluk od sousedů.
Teď, po deseti letech v kamenném baráku s metrovými zdmi slyším i "trávu růst" a tak je tohle pro mě docela peklo.
A nejen pro mě, Jituška to vnímá dost podobně, ale ona když už usne, tak prostě spí. Já ne.
Doufám, že jen "zatím" a zase si na zvuky zvyknu. Snad.
Však jsem se v tom narodil a žil prakticky celý život 😊
Další nevýhoda je nutnost ježdění Chrudim - Pardubice a zpět.
Nejde o kilometry, to je kousek, ale hlavně o čas, protože ranní doprava zpět do Pardubic v tuhle dobu je už spíše takový rychlostní chodecký maraton, než cesta autem.
Momentálně totiž musí Jituška ráno dovézt Áďu do školky do Chrudimi a mazat zpět do Pardubic do práce.
2x v týdnu odpoledne pro něj jedu z práce já vlakem a vracíme se zpět opět vlakem do Pardubic, aby Jituška nemusela každý den po práci ještě autem do Chrudimi - šetříme kilometry a benzín 😊
Já mám stejně IREDO kartu na trasu Pardubice - Chrudim, takže mě to už navíc nestojí žádně finance. A alespoň trávíme společně čas taky jen my dva s Adámkem.
Je to opruz, to uznávám, ale zatím řešitelný.
Horší je, když nasněží a silničáře to (zase) překvapí, jako každý rok - to bylo blbý, ale co se dá dělat no.
Pro vysvětlení - Přehlašovat Áďu do školky do Pardubic zatím nechceme, těch změn za poslední dobu (bydlení u babičky, hledání bytu, stěhování z domu do bytu, atd.) na něj už bylo dost a potřebuje taky nějaké jistoty a zaběhlý režim.
Takže zatím musíme takto no a časem se uvidí co a jak bude a kde skončíme nakonec na delší dobu (ideálně navždy).
Ano, současný pronájem pro nás není "konečná stanice", ale takové "přestupní místo do dalších let" - o tom zase někdy jindy třeba...
Další nevýhoda, která se ale spíše váže k tomu, že to není náš byt, ale pronájem - nemůžeme si tady udělat co bysme chtěli.
Ano, to je dost na prd.
Stejně jako že tu třeba chybí vestavěná skříň a fakt investovat do nábytku, který třeba jinde nepoužijeme, nebudeme.
Tak musíme trochu improvizovat no.
Ale s tím jsme do toho šli a musíme to brát jak to je.
Prostě máme půjčený byt a s tím souvisí pár nevýhod.
Ale jsou i výhody?
Ano, jsou.
Po zkušenosti se starým domem se snažím střízlivě a reálně najít výhody bytu oproti domu.
A napadá mě třeba...
Mentální klid.
Mentální v tom smyslu, že prostě když hodně fouká, tak ať fouká, moje střecha to není a i kdyby něco náhodou, tak SVJ ať si to řeší (potažmo majitel u bytu který není náš).
Není tady kotel, takže se nerozbije.
Není tady zeď ani plot kolem domu, takže nám ji nikdo (zase) nenabourá.
No a takhle bych mohl pokračovat prakticky u všeho co byt oproti domu nemá.
Ano, už to slyším - v baráku vás ale nikdo nevytopí a v bytě se to stává často - ano, to je pravda a zažil jsem to v bytě v mládí několikrát.
Lepší finanční předvídatelnost
Byt oproti domu má, podle mé zkušenosti, mnohem lepší "finanční předvídatelnost" ve smyslu nákladů.
Zvláště byt, kde jsou dálková dodávka teplé vody a dálkové topení.
Prostě neřešíte bojler ani kotel.
Jasný, zase si nezatopíte kdy chcete vy, to je pravda a taky je pravda, že jste (zpravidla) v létě nějakou dobu bez teplé vody, protože se dělá údržba na teplovodním potrubí.
To uznávám, je dost blbý.
Ale jinak si myslím, že bydlením v bytě se dají lépe řídit finance, protože nemusíte mít na účtě takovou rezervu pro náhlé případy.
Vím, že spousta lidí z mého okolí to neřeší, já takovou povahu nemám, takže jsme museli mít na účtě rezervu na kterou se nesahá, protože co kdyby náhodou odešlo něco, co jsme schopni zaplatit.
Na střechu jsme tam fakt neměli, ale naštěstí ta držela 😊
Asi je jasné jak jsem to celé myslel, tak to nebudu zbytečně rozepisovat.
Prostě a jednoduše - v bytě je mnohem méně proměnných, které se mohou pokazit a budou vyžadovat řešení teď hned, jak to bylo (a většinou je všude) v baráku.
Ale ono, poctivě řečeno, srovnávat bydlení v domě (teď úplně nemyslím třeba dvojdomek, řadovku - to je zase jiný případ) s bydlením v bytě se moc nedá.
Oboje má svoje velké výhody, ale také velké nevýhody a je jen na každém, jaké je zrovna jeho nastavení.
Pro mě osobně s barákem "musím žít", není to "jen bydlení", ale takový další člen rodiny. A víme, jak někteří členové rodiny dokážou být někdy poměrně hodně otravní 😊
Tohle srovnávat nejde vůbec, ale pokusím se jen o pár vjemů z vlastní zkušenosti.
Když jsou dobří sousedi, je to dobré všude.
Když se nezamýšlíte nad tím, jestli by to šlo i tak nějak lépe, bez auta, apod. není to na vesnici moc jiné než ve městě.
Když nepřemýšlíte jak využíváte čas se svým dítětem, je to pohoda.
Prostě a dobře - chce to moc nepřemýšlet a prostě žít - ať už v bytě ve městě, nebo v domku na vesnici.
Ale jakmile se začnete trochu víc zamýšlet a chcete dělat změny ve svém stylu života, začne to možná občas trochu drhnout.
A to u mě začalo, když jsem si řekl - "Hele, krmit dvě auta mi přijde zbytečně drahý, nešlo by to nějak alespoň jen s jedním?".
Nakonec šlo, ale byl to občas trochu boj 😊
Autobus není zlo, autobus může být fajn, ale musí přijet na čas, jinak to přestane fungovat. A to se občas stalo no.
Vlak je prakticky to samé, jen to nejezdí po silnici (v lepším případě).
Ale dal jsem to, pomalu si za rok denního ježdění zvykl na lidi (haha) a poznal, že i na vesnici to bez zažitého dogmatu druhého auta jde.
A byl jsem spokojen, protože to bylo lepší jak rok předtím, když jsem si řekl "Proč nejezdit jen na kole" a celý rok dojížděl na kole 😊
Když jsem se zamyslel o klidu na vesnici, došlo mi, že jak se to vezme no. Je klid a "klid".
Přeci jen - v létě se musí sekat tráva, připravovat dřevo na zimu, opravuje se, staví se, atd. Takže ten "klid" až tak klidný zpravidla není.
Ale je to samozřejmě jiný ruch než ruch města.
Jen jsem tím chtěl říct, že o "klidu na vesnici" zpravidla nejvíc vypráví ti, kteří na vesnici nikdy nežili (mi teda přijde) a nebo naopak ti, kteří nikdy nebydleli jinde.
Já mám tu "nevýhodu", že jsem prožil obě varianty a tak mohu srovnávat. Samozřejmě jen podle svých pocitů a svého nastavení.
Pokud je dítě větší, na vesnici asi zažije spoustu zajímavých dobrodružství s kamarády. Sám jsem jezdil celé dětství na víkendy k babičce na vesnici.
Ale když je dítě miminko až předškolák?
V našem případě to bylo tak, že se dalo jít prakticky jednou trasou, která nevedla jen pořád po frekventované silnici. Ve vedlejší vesnici jsou na tom možná ještě hůř - tam jiná, než hlavní silnice prakticky není.
Takže když nechcete jezdit třeba s kočárkem jen pořád po vesnici mezi barákama křížem krážem, jen po chodníku (který ne všude je), máte smůlu a stejně zabalíte kočárek a jedete nakonec někam do města nebo do přírody.
Blbý, ale je to tak no.
A pokud dítě už třeba jezdí samo na odrážedle, tak to je vůbec trochu porod - buď mizíte pryč a nebo jste na procházce jen prakticky takový osobní bodyguard, jinak vám časem stejně do tý silnice vjede.
Oproti tomu, bohužel trochu paradoxně ve městě, jak jsem aktuálně zjistil, jste docela v relativní pohodě - všude nějaká cesta kudy se dá bezpečně jít / jet. Ať už to jsou stezky, parky, chodníky, atd.
Takže dítě může v pohodě i na odrážedle poměrně bezpečně cestovat na procházce.
A pokud je váš cíl daleko a dítě by cestu tam i zpět svými silami nedalo?
Prostě sednete na MHD a za pár minut máte vystaráno.
Tohle mě (zatím) teda baví hodně po přestěhování.
A jen se mi potvrdilo to, co jsem říkal - bohužel, ve městě je to s dítětem vlastně paradoxně "kreativnější" a tak nějak jednodušší no.
Osobně to ale vnímám jako že to je škoda, protože jinak vesnice má zase co nabídnout jiného.
A můžete mít pozemek u svého baráku docela solidně velký, ale stejně to tam dítě jednoho dne už přestane bavit, vás taky a bude chtít objevovat i něco jiného než to známé roští, které vidělo už stokrát. Tak to prostě bohužel je.
Co se týče možnosti nakupovat prakticky kdykoli - to nehodnotím, protože jsme byli zvyklí "žít z mrazáku" a teď vlastně si zvykáme na to dělat to jinak.
Trochu ze sebe musíme vytlouct naučené "doma máme pořád deset kilo mouky a pět kilo cukru" - v bytě to není prostě kde skladovat a hlavně Kaufland a Lídl máme prakticky kousek od baráku.
Sice to není náš domovský COOP jako jsme měli na vsi. Tam se člověk i něco dozvěděl, bylo to takové místo nejen pro nákupy, ale i v pro setkání se sousedy, bylo to osobní a ne jako jsou ve městě tyhle obchoďáky, ale co se dá dělat. Tak to prostě je.
Zatím hodnotím jen po chvilkové zkušenosti tady v bytě. Později to bude asi přínosnější...
V našem starém domě jsem byl vlastně spokojený - mohl jsem si nahrávat muziku, křičet jak jsem chtěl, dupat (i když jsem to nedělal) a nikoho jsem tím nerušil.
V bytě? Ani náhodou a jsem z toho na nervy, že Adámek je "hlučný".
No hlučný... On je prostě "dětsky hlučný" jako ostatní děti, ale mně najednou přijde, že strašně křičí, dupe, atd. a to mě stresuje.
Proč?
Protože, když slyším jak jsou slyšet sousedi (hlavně kroky), jak jsme potom asi slyšet my?
A já jsem prostě takový, že co nechci aby mi dělali jiní, snažím se nedělat ani já.
Ohleduplnost se tomu říká? 😊
Já vím, ostatní na to serou a já se kvůli tomu stresuju a vlastně ani nevím, jestli je proč, když neslyším ten "náš hluk", ale prostě mi to (zatím) nedá.
A to přináší spoustu stresu do našeho bytu.
A to mi vadí. Hodně vadí. No upřímně? Vlastně sere 😊
Ale nějak si zatím nemůžu pomoct. Snad se tohle časem zlepší (hlavně u mě).
V baráku jsme docela bojovali (no vlastně jsme nebojovali, ale říká se to tak ne?) s vlhkostí - prostě se větralo, topilo, ale stejně jsme se pohybovali někde kolem 60-70%.
Do bytu jsem si pořídil už třetí digitální teploměr s vlhkoměrem, dokonce má i bluetooth, takže - sleduji v mobilu grafy a všem doma vyprávím, jak a kdy je potřeba správně větrat, protože jsme dosáhli 50% vlhkosti přes noc a to je už dost 😊
No prdel no 😊
Jituška mi už říká, že nikdo normální nemá doma tři teploměry a nehlídá tolik vlhkost, ale co, někdo s tím začít musí a já se poohlédnu kde sídlí v Pardubicích nějaký klub hlídačů vlhkosti 😊
Tady v bytě je tohle dobré, vlhkost nízká. Tak ještě aby nebyla, to by mě nasralo 😊
Jinak ale musím říct, že vzhledem k ceně, kolik ten byt majitele stál, bych já osobně tenhle byt asi od developera nepřevzal bez oprav / úprav z jejich strany.
Takhle odfláknutou práci bych nečekal. Z toho jsem byl docela zklamaný popravdě.
A to nejsem stavař a prakticky tomu nerozumím (to je moje štěstí).
Jsou to vesměs sice vlastně zatím jen kraviny, ale stejně - jako v bytě za cca 10 milionů abych se koukal na obklad uříznutý flexou tak hnusně, že i já jsem na baráku to udělal lépe a to jsem to držel poprvé v ruce? No to už chce koule teda 😊
Okna že se bojím je otevírat, protože by taky nemuseli jít zavřít? Proč proboha to někdo namontuje a pořádně neseřídí?
Vnitřní dveře že při zavření drhnou o práh? "Ó pane, to je banalita".
No pro mě ne, pro mě je to spíš šlendrián a odfláknutá práce.
A že všechny kliky u dveří po otevření narazí do zdi? To snad ani nepřekvapí 😊
A tak na nich máme návleky, nebo lepící terčíky.
Jako fakt, u nového bytu? Achjo...
A takových "prkotin" je tady docela dost. To mě překvapilo no. Myslel jsem, že u novostavby by tohle člověk neřešil. Chyba lávky.
Já vím, dá se s tím žít, ale já nechci tohle tolerovat prostě. Ani u svého, ani u pronajatého.
Při předání bytu jsem asi vypadal jak idiot, ale musel jsem nechat zapsat vše do zápisu, protože prostě mi to přijde zoufalé tohle.
Je slíbená návštěva "řemeslníků", protože byt je zatím prakticky v záruce a my jsem první nájemníci v něm.
Ale asi tuším co bude následovat a kdo přijde. No kéž bych se pletl 😊
Je to strašně dlouhý, tak to nějak ukončit...
Nic není ideální, ani barák ani byt.
My momentálně zvolili cestu kterou jdeme a uvidíme co bude dál.
Tenhle byt je zatím taková naše přestupní stanice ve které počkáme na náš další spoj.
Sám jsem zvědavý jaký to bude, co nám to dá a co nám to vezme. Zatím se tak nějak učíme, jak žít v bytě, jak používat moderní spotřebiče, které většina z vás používá denně, jen pro nás jsou to nové věci a připadáme si tak trochu jak Neandrtálci co přicestovali časem do dnešní doby.
Držte nám palce, ať to nějak zmákneme, ideálně bez ztráty kytičky 😊
A zase někdy příště. Ahoj a díky za pozornost.